Flétna

Flétna sopránová zobcová je jeden z těch stromků, které by nikdy nezačaly růst, kdyby…. nepřišel někdo, kdo zasel semínko. Můj taťka. Budiž má hezké místečko v tom nebeském sadě, když už tu nemůže být s námi. Zasel semínko a zasel jich víc. Někdy je nezaléval moc šetrně, té vody bylo mnoho, jindy snad použil příliš mnoho hnojiva, ale bylo v tom vždycky znát, že je v tom láska. Láska k tradicím a víra, že dřina nese ovoce. K té dřině chce jen přidat hodně slunka a radost z výsledku se prostě musí dostavit. Občas se to může zdá být stejně únavné, jako čekat v dlouhatánské frontě malých pištců, čekající na podpis do památníčku akademického malíře Cyrila Boudy, po němž je i pojmenována ulice v kladném městě ve středu Čech, v Kladně. Stála jsem v té frontě a stávám v Kladně a vzpomínám na svého ta´tku, který mi vnutil:) flétnu a zejména musím vzpomenout profesora Václava Žilku (otce známé Veroniky Žilkové), který zasvětil život hudbě, ale i popularizaci vedení dětí k smysluplné tvořivé relaxační činnosti pro děti, které třeba nemohou tak často hopsat s ostatními venku, pro děti s dechovými potížemi, pro děti, co hledají cestu k hudbě skrze hru na dechové nástroje.

A já se rozhodla tento stromek v zralém věku naroubovat, tedy učím děti různého věku (i my dospělí jsme vlastně děti) hře na sopránovou zobcovou flétnu, dávám svůj přístup, dostávám pokroky pištců a radost se ještě zlepšovat.